O NÁS – Děti a svět

My dvě

Ahoj!
Nejprve bychom se vám rády představily, za projektem DĚTI A SVĚT stojí Káťa a Evča.
Původně jsme dvě středoškolské učitelky, které baví učit a které se rozhodly učit jinak. A nejvíc nás na celém učení baví, když to baví naše studenty.
Tvoříme společně a vzájemně se doplňujeme, protože Evča je spíše humanitně zaměřená, zatímco Káťa miluje matematiku a přírodní vědy.

Snažíme se do našich materiálů vybírat zajímavá témata, propojovat je s praktickým životem a spojovat v daném kontextu různé vědní obory. Inspirujeme se nejen světem ale i nově revidovaným Rámcovým vzdělávacím programem (RVP) pro základní vzdělávání, aby náš projekt ladil s požadavky vzdělávacího systému v ČR.
Víme, že ve školní realitě často chybí prostor a podpora pro inovativní metody, ale věříme, že projekt DĚTI A SVĚT dokáže pomoci dětem, rodičům i učitelům s kvalitnějším vzděláváním.
Každá učíme více než 8 let a konečně jsme si našly svůj vlastní styl, který nám dává smysl a hlavně dětem pomáhá.

Evča

Učím převážně český a anglický jazyk, přičemž moje srdce si získala hlavně literatura. Snažím se proto svou láskou k četbě alespoň trochu nakazit i děti, kterým se věnuji, a ukázat jim, že knížky nemusí být
jen splnění nějaké školní povinnosti, ale že si v četbě mohou najít i „to něco“, co je bude bavit.
Profesně jsem prošla různými vzdělávacími institucemi a získala spoustu úžasných zkušeností, z kterých dnes ráda čerpám. Působila jsem na několika jazykových školách, učila jsem cizince češtinu,
věnovala jsem se individuální výuce dospělých, téměř deset let jsem byla učitelkou na střední škole a v současné době jsem zakotvila na škole základní.
Lákají mě nové výzvy a snažím se neztratit přehled o světě kolem nás, proto jsem také vystudovala obor mediální studia, neboť si myslím, že média jsou a budou nedílnou součástí našich životů.
Jaktože jsem tedy nakonec i tady? Mám totiž ve svém životě někoho, kdo se rozhodl, že rozhodnutí, o kterém celé roky uvažuji, ale na které bych si zřejmě nikdy netroufla, udělá za mě. Že mě prostě pošle s kůží na trh, hodí mě do vody a nechá mě se v tom plácat, respektive všechno udělá za mě a na mně nechá jen to prosté psaní. Mou radost. Takže pro veškeré případné hejty si kdyžtak
napište o kontakt, mile ráda vám ho předám. Tak si to shrňme.
Jedna ne už úplně nejmladší učitelka, kterou odjakživa baví psát o svém životě, se pod vlivem své nejlepší kamarádky a s heslem, že papír snese všechno (a internet ještě možná víc) rozhodla, že si zkusí psát svůj vlastní blog.

Káťa

Věnuji se hlavně matematice a chemii, ale v poslední době je čím dál častěji kombinuji a propojuji s dalšími přírodními vědami – tak, jak mi to dává smysl. Tak, jak funguje svět.
S dětmi objevujeme svět kolem nás. A tak není problém, když v páté třídě řešíme nebezpečné látky v domácnosti, složení potravin – sacharidy, lipidy, proteiny – nebo třeba rovnice, které se běžně probírají až v osmé třídě. Věk dítěte pro mě není určující.
Po vysoké škole na pedagogické fakultě jsem nastoupila jako učitelka matematiky a chemie. Několik let jsem hledala svůj styl učení – a našla jsem ho.
Zjistila jsem, že mi nestačí učit tak, jak jsem byla učená já. Potřebuji dětem ukazovat, proč věci fungují tak, jak fungují – ne jen jak je vypočítat.
Styl výuky, který jsem si vytvořila, mi dává obrovský smysl. A ten největší smysl cítím vždy, když vidím, jak dětem začnou „naskakovat“ souvislosti.
Proto jsem se rozhodla svoje metody a přístup sdílet dál – s učiteli, vzdělavateli i rodiči. Abych podpořila každého, kdo chce děti vzdělávat s respektem a smyslem.
A právě z této potřeby vznikla MetodiMatika – prostor, kde nabízím metodickou a didaktickou podporu pro učitele matematiky (a nejen je).
Pomáhá orientovat se v revidovaném RVP, tvořit výuku, která dává smysl, a připravovat děti tak, aby nejen znaly postupy, ale skutečně chápaly, proč věci fungují tak, jak fungují.
Protože na přijímačky z matematiky si nestačí jen pamatovat, ale je potřeba umět souvislosti využívat – rychle a smysluplně.

Díky za to, že jsme se potkaly

Jsme dvě nejlepší kamarádky a dost možná i spřízněné duše. Ale rozhodně tomu nebylo tak vždycky. Na začátku, když se naše životní cesty protnuly, totiž vůbec nebylo jasné, zda z nás dvou budou někdy kamarádky. Nechybělo moc a mohly jsme být „jen“ kolegyně. A nebo ještě hůř, také se z nás mohly stát nemilosrdné rivalky.

Vesmír ale nakonec zafungoval v náš prospěch, a tak tu teď můžete číst následující řádky. V roce 2014 jsme obě nastoupily jako učitelky na stejnou střední průmyslovou školu. Já už měla za sebou dva roky praxe na jiných školách, Káťa šla s úplně čerstvým diplomem na své první pracovní místo. Dvě nově příchozí mladé učitelky, obě nadšené a natěšené, celé žhavé do pedagogického procesu, řeklo by se, že tohle prostě musí zajiskřit na první dobrou.

A ono ne! Já nastoupila na konci srpna spolu s ostatními pedagogy, kdežto Káťa až o pár dní později. Těch pár dní se ovšem ukázalo jako naprosto zásadních. Zatímco já si na úvodních pedagogických radách potykala s půlkou pedagogického sboru a už týden zdolávala nástrahy nového školního roku, Káťa tehdy bohužel nastoupila již do rozjetého vlaku. Jak praví jedna filmová klasika: „Nebyl čas zjišťovat, kdo je kdo.“ Takže jsme se celé měsíce pouze zběžně potkávaly na školní chodbě, krátce se pozdravily a důsledně jsme si vykaly. Postupem času se mezi námi utvořila pomyslná bariéra, kdy jsme se vzájemně začaly podezírat v tom, že ta druhá je asi nějaká nafoukaná. Ani taková událost jako maturitní ples naší školy nepřinesl posun v tykání, vystačily jsme si s formálním „Dobrý večer!“ a „Hezkou zábavu!“

Dělily nás od sebe dva roky, jiný styl oblékání a především pár zcela klíčových srpnových dní.

S koncem školního roku přišlo jedno veliké překvapení. Tehdejší pan ředitel si nás obě zavolal k sobě do ředitelny a oznámil nám, že od příštího roku se obě dvě staneme třídními učitelkami. Naše třídy budou tzv. paralelky, takže zřejmě spolu budeme muset aspoň trochu spolupracovat. V zájmu našich studentů a školy pochopitelně.

Vylezly jsme společně ven před ředitelnu, zavřely za sebou dveře a podívaly se na sebe. Ne, ani tentokrát neproběhlo žádné jiskření. Ten rozpačitý pohled, který jsme si věnovaly, byl spíše ve stylu: „No potěš!“ Káťa se však ukázala jako žena činu (a od té doby fungujeme přesně na tomhle principu) a rozhodla se, že aspoň trochu mezi námi prolomí ledy: „Tak si asi budeme teda tykat, ne?“ Samozřejmě, že podle etikety jsem to tykání měla nabídnout já, ale to bychom si asi netykaly doteď. Rychle jsem to tehdy přijala a utekla do kabinetu rozdýchat směsici pocitů, které mě zaplavily. Chtěla jsem se na svůj nový úkol připravovat v klidu a o samotě, protože týmová práce pro mě od dob mých studií nebyla ničím lákavým, ale Káťa byla přesný opak.

Pořád za mnou chodila do kabinetu a chtěla se mnou konzultovat různé věci, neustále vymýšlela nějaké návrhy, telefonovala mi a posílala emaily. Chtěla být na září perfektně připravená a zároveň chtěla, abychom působily jednotně a vše měly stejné, protože naši studenti se měli po prvním ročníku v rámci našich dvou tříd přerozdělit. Dávalo to smysl, ale po chuti mi to zrovna nebylo. Ze začátku jsem se nejspíš tvářila dost nepřístupně (takhle prý na lidi na první dojem působím), ale nebylo mi to nic platné. Nakonec mě ovšem zlomila a musím i upřímně přiznat, že mě doslova strhla svým nadšením. Já sice byla také nadšená, že budu třídní, ale spíš tak nějak uvnitř, soukromě. Káťa ne, ta do toho šla naplno a s obrovským viditelným nadšením.

Takže mě zákonitě strhla s sebou. Bohudík! A od té doby v tom jedeme spolu. K velkému přátelství, určité rovnováze a harmonickému vztahu jsme se musely dopracovat postupně, to stálo na obou stranách ještě mnoho úsilí, ale definitivně jsme spolu začaly fungovat jako nerozlučná dvojka po prvním společném školním výletu našich bezvadných tříd. Tenhle výlet se z pedagogického hlediska povedl na výbornou, ale nás to tehdy málem stálo naše křehké začínající přátelství. Od té doby jsme najisto věděly, že naše vzájemná spolupráce může být velkým přínosem, avšak musíme se naučit skloubit naše dvě zcela odlišné osobnosti. A jak se nám to daří, můžete zhodnotit Vy.

Na tomto projektu spolupracujeme a zatím se ani moc nehádáme.

Evča a Káťa

nerozlučná dvojka (zatím)